Vanovický zvon 18

Ke stažení ZDE.

Otče náš  

Otče náš, 

Otče velkolepý, 

nebesa jsi stvořil, 

kuřátka i Zemi, 

dej důvěru mi 

ve Tvé svaté jméno 

i očí mých se dotkni, 

ať nikdy nejsem slepý. 

Otče náš, 

Otče velkolepý, 

z lásky jsi mne stvořil 

k cíli přeslavnému, bych k obrazu Tvému žil  

a se Ti kořil. 

I úst se dotkni, Pane,  

ať nikdy nejsem němý. 

Ze sbírky Písně a modlitby Ladislava Barota (v červnu uplynulo 40.let od jeho úmrtí) 

Kázání Anny Peltanové, které zaznělo 21.6.2026 ve Vanovicích při loučení se sborem. 

1.7.2026 se stal našim farářem Ivo David z Moravské Třebové. 

1. Korintským 3, 5-9: Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás  přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh  dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce  obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží  stavba. 

Milí bratři a sestry, dnešní kázání bude o cestě. To asi není překvapivé. Cesta, stěhování a předávání sboru patří k tomu, co v těchto dnech nejvíc prožívám. 

Jsou tu dva různé příběhy. V tom prvním dva učedníci odcházejí z Jeruzaléma do Emauz.  Jsou zklamaní. Mysleli si, že s Ježíšem začíná něco nového, a místo toho skončil na kříži.  Odcházejí pryč, s hlavou plnou otázek a srdcem plným smutku. Ve druhém příběhu apoštol  Pavel připomíná korintským, že ani on, ani Apollos nejsou středem církve. Jeden zasadil,  druhý zaléval, ale růst dává Bůh. Oba biblické texty mluví o okamžiku, kdy se něco mění.  Jedna cesta končí a jiná začíná. A právě tehdy člověk znovu zjišťuje, na čem jeho víra stojí. Změna sama o sobě nemá znaménko. Může být špatná i dobrá, často v sobě má od obojího  trochu. Změny patří k životu, ale ať už je to změna k lepšímu či k horšímu, bývá v něčem  náročná. Musíme opustit to, co známe. Lidi, na které jsme si zvykli. Místa, kde se cítíme  doma. Víme, jak to chodí. Víme, co čekat. Jenže život víry není stání na místě. Boží lid je od počátku lidem na cestě. Abraham vyšel ze své země. Izrael putoval pouští. Učedníci chodili  za Ježíšem od vesnice k vesnici. A církev putuje dějinami dodnes. K farářskému povolání  patří i to bytí na cestě. Na cestě, která s sebou přivádí různé lidi, jejich víru, radosti i strasti.  A privilegiem faráře je, že smí být svědkem toho, jak Bůh jedná v životech druhých lidí. Smí  je doprovázet při křtech, svatbách, pohřbech, v radostech i těžkostech. A přitom sám  zjišťuje, že je na své cestě nesen stejně jako oni. Učedníci jdou po cestě do Emauz. Jdou s Ježíšem, ale nepoznávají ho. Je s nimi, mluví k nim, vysvětluje Písma, ale oni netuší, kdo kráčí vedle nich. Až večer usednou ke stolu. Ježíš vezme chléb. Vzdá díky. Láme. A v tu  chvíli se jim otevřou oči. Najednou chápou, že po celou dobu nebyli sami. Kristus byl s nimi.  Jen ho nepoznali. A tak to bývá. Často teprve zpětně vidíme, kde nás Bůh vedl. Ve chvíli,  kdy jsme tím procházeli, jsme byli plní otázek. Nevěděli jsme, proč se něco děje. Nevěděli  jsme, kam cesta vede. Nevěděli jsme, co bude dál. Až po čase se nám některé věci propojí,  získají smysl. A řekneme si podobně jako učedníci: „Což nám srdce nehořelo, když s námi  mluvil na cestě?“

Když jsem před osmi lety nastupovala do tohoto sboru, vybrala jsem si jako základ pro instalační kázání svůj konfirmační verš, slova 73. žalmu: „Mně však v Boží blízkosti je  dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.“ Tehdy jsem stála na začátku. Mluvila jsem o cestě, která mě sem přivedla. O lidech, kteří  mě podpírali. O vděčnosti. O naději, že zde budu smět vyprávět o Božích činech. Dnes  stojím na konci jedné etapy. A ten verš pro mě zní možná ještě silněji než tehdy. Ne proto,  že bych všechno zvládla. Ne proto, že by se všechno povedlo. Ale proto, že jsem mohla  poznat, že Boží blízkost nezávisí na tom, zda se nám daří nebo nedaří. Bůh je věrný. A právě  o tom mluví i apoštol Pavel. Korintští se hádali o to, kdo je důležitější. Jestli Pavel nebo Apollos. A Pavel jim odpovídá skoro s humorem: „Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel?“ Jinými slovy: vždyť o nás tu přece nejde. Jeden zasadil. Druhý zaléval. Ale růst dává Bůh. To je veliká úleva. Znamená to, že církev nestojí na jednom člověku. Nestojí na faráři.  Nestojí na presbyterech. Nestojí na žádném jednotlivci. Stojí na Kristu. Jeden člověk přijde.  Jiný odejde. Jedna generace předává štafetu další. Jako Mojžíš Jozuovi. Jako Pavel Apollovi.  Ale Hospodin zůstává. A jeho dílo pokračuje. 

Při dnešních bohoslužbách budeme slavit Večeři Páně. A to je dobře. Protože tahle hostina  nám připomíná něco velmi důležitého. Nepatří nám. Tento stůl není můj. Nikdy nebyl. Není  ani váš. Nebude Ivův. Patří Kristu. On zve. On podává chléb. On nabízí kalich. On je  hostitelem. A my jsme jen hosté a příchozí. Dnes možná prožíváme změnu. Někteří s očekáváním, jiní s obavami, další třeba s trochou smutku. Ale něco zůstává neměnné.  Kristus zůstává tím, kdo zve svůj lid ke stolu. Stejně jako zval před námi. Stejně jako bude  zvát po nás. Když se v Emauzích otevřely učedníkům oči, nebylo to při velkém zázraku.  Nebylo to při mocném kázání. Nebylo to při nějakém mimořádném znamení. Bylo to při lámání chleba. V obyčejném gestu, které už tolikrát viděli. A přesto právě tam poznali, že  je Pán s nimi. Možná je to povzbuzení i pro nás. Nemusíme znát všechny další kroky.  Nemusíme vědět, co všechno nás čeká. Stačí, když budeme znovu a znovu přicházet ke  Kristu. Naslouchat jeho slovu. Přijímat jeho chléb. A důvěřovat, že jde s námi. 

Děkuji Bohu za všechna setkání, za radosti i starosti, za chvíle lehké i těžké. Děkuji za všechno, co jsem se tu mohla naučit pro své budoucí cesty. Děkuji za ten společně prožitý  čas. Za to, že pro mě a mou rodinu mohlo být toto místo bezpečným domovem, kam se  vždy ráda vrátím. Děkuji za to, že jsme spolu mohli kus cesty jít. A děkuji také za to, že se  nemusíme bát budoucnosti. Protože tento sbor nepatří nám. Nepatří faráři. Nepatří  presbyterům. Nepatří žádnému z nás. Patří Kristu. A ten jej vede. Amen

Farní sbor ČCE ve Vanocích Vás zve

u příležitosti výročí posvěcení evangelického chrámu ve Vanovicích na Sborovou neděli 9.srpna 2026 9:30 Bohoslužby s vysluhováním Večeře Páně  

káže Lenka Freitingerová, VP vysluhuje Ivo David, nedělní školka pro děti 11:30 Přednáška Pavly Vondálové na téma :  

Milánský edikt aneb křesťanství na prahu nové Evropy  11:30 Program pro děti (hry, vyrábění) 

12:30 Společný oběd 

14:30 Varhanní koncert Tomáše Jeřábka 

Upozorňujeme, že v neděli 9. srpna se nebudou konat bohoslužby v Letovicích  ani v Horním Smržově. Přijeďte do Vanovic! 

Ivo David, farář sboru ve Vanovicích, bytem Moravská Třebová,  mobil: 728 143 334  

Daniela Chladilová, pastorační pracovnice a výpomocná kazatelka,  mobil 723 033 620  

Kamil Vystavěl, kurátor sboru, mobil: 721 731 160